Sv. Štěpán

Národopisný rok začíná na svátek sv. Štěpána, 26. prosince, kdy se šohaji po krojované mši jim věnované odeberou do hospody, kde mezi sebou volí stárky pro příští rok. Je již zvykem se scházet „Na Novej“ (Pohostinství Seva, Velkomoravská 14). Asi od 70. let jsou voleni často tři stárci, kdy třetím stárkem je mladší šohaj, který se stárkování v asistenci svých dvou starších kolegů učí.

Po volbě stárků se chodí po službě. To znamená, že šohaji jdou zpívat děvčatům z chasy a cestou se zastavují v domech nově zvolených stárků, kde zdvíhají nově zvoleného stárka a zpívají:

Ty lužický stárku, buď veseuý,
neboj sa ty facky uderený,
budeš-li sa facky bát,
budeme ustupovat,
budeme zahambeni.

Odznakem stárka je po celý rok tzv. právo – krátká zdobená nebo vyřezávaná hůlka na níž je přidělán střapec z barevných mašlí.

Nový rok

Dívkám patří naopak Nový rok, 1. ledna. Stárky se volí přibližně od 70. let 20. století. Krojovaná mše sloužena v tento den je věnována děvčatům. Ty se jí také zúčastňují ve slavnostních krojích tzv. jupkách se šátky. Odpoledne se dívky sejdou v některém z vinných sklepů v Lužicích, kde si mezi sebou zvolí zpravidla dvě stárky, které budou v příštím roce chasu vést. Stárky jsou v průběhu roku označeny střapcem barevných mašlí připnutých na krojovanou košili nebo právem. Toto označení však používají výhradně na hodové úterý.

Po zvolení stárek dívky ve všedních „babských“ krojích obchází šohaje.

Krojový ples

V měsíci lednu nebo únoru je pořádán krojový ples, zásadně však ne po fašaňku (ten pořádá sousední mikulecká chasa). Ples se koná v sále sokolovny v Lužicích. Na krojovaný ples přichází domácí krojovaní oblečeni do svátečních „plných“ krojů.

Krojový ples oficiálně začíná předtančením moravskou, slováckou nebo českou besedou, kterou chasa pro tuto příležitost nacvičí. Pro tuto příležitost mohou stárci pozvat i přespolní krojované, aby besedu tancovalo více párů, stala se zajímavější a v případě, že hosté jsou z jiného národopisného regionu, i divácky atraktivnější.

Ples je oživen tombolou a sólem, při kterém každý tanečník kupuje své tanečnici kotilión a pohárek vína.

Před oficiálním zahájením besedou se tančí pouze společenské tance – polka a valčík. Po besedě je přidávána i vrtěná.

Fašaňk

Masopustem je označováno období od Tří králů (6.ledna) do popeleční středy (v sedmém týdnu před Velikonocemi)1). Délka i doba masopustu se tedy proměňuje. Na Slovácku jej známe také pod pojmem „fašank“ (psáno i „fašaňk“)2), „ostatky“ nebo „končiny“3).

Nadcházející čtyřicetidenní půst byl v minulosti důvodem, aby se lidé ještě naposled oddali nejrůznějším lidovým slavnostem a taškařicím. Toto veselí přirozeně vrcholilo těsně před počátkem půstu. Hlavně pak v sobotu a v neděli, ale někde i přesně v úterý před popeleční středou, ve kterou se již nemělo jíst maso, nehrála hudba k tanci, nekonaly se žádné zábavy. V očekávání půstu je i jídlo podávané na fašanku náležitě tučné a mastné. Nechybí domácí klobásy a uzené.

Pije se víno a slivovice. K fašankům se vztahuje i mnoho tradičních zvyků. Jsou to především masopustní obchůzky v maskách.

O slavení fašanku se kronika obce Lužice poprvé zmiňuje v roce 19344). Kromě hodů, „velikonoční šlahačky“, „vinobraní“, „dožínek“ a vánočních zvyků (střílení, troubení a koledování) se v Lužicích v té době slavil i po 2 dny fašank, ovšem s poznámkou „bez maškar“. Fotografie z muzejního archivu obce Lužice nám však přibližuje fašank v Lužicích v roce 1927. Masky na téma „??? cirkus“5) obcházely jednotlivé usedlosti a předváděly cirkusové představení. Každý rok se téma obchůzky měnilo podle aktuálních kulturních a společenských událostí. V podobném duchu pravděpodobně probíhaly i obchůzky před rokem 1927 a krátce po něm.

S fašankem v Lužicích se na stránkách lužických kronik podruhé setkáváme až v roce 19706). Ve výčtu zábav konaných v obci je zmíněna i „fašaňková zábava“, kterou pořádal Český svaz žen (ČSŽ).

Tuto akci organizoval ČSŽ po dalších 20 let. Zmínky v kronikách jsou v letech 1971, 1979, 1980, 1981, 19827), 1984, 1985, 1986, 1987,1988, 1989, 19908). Je pravděpodobné, že ČSŽ pořádala fašankovou zábavu po tuto celou dobu. Zápis z roku 1981 nám přibližuje fašank blíže. Zábava byla nejvíce navštívenou z celé plesové sezóny a s nejkrásnějšími maskami a tanečním projevem přišly skupiny „Harém“ a „Kosmonauti“. Fašanky v Lužicích se tedy slavily jen taneční zábavou v Sokolovně v maskách. Obchůzky po „dědině“ již byly dávnou minulostí.

V roce 1989 se dovídáme, že i přes pečlivou přípravu byla návštěva fašankové zábavy poměrně malá. Současně uspořádali v Mikulčicích „Country bál“, kam se odešla bavit téměř všechna mládež z Lužic. Malý finanční výtěžek ubral chuti členkám ČSŽ pořádat fašankové zábavy v dalších letech9). V roce 1991 si navíc členky ČSŽ stěžují, že náklady na pronájem sálu jsou příliš vysoké, což znemožňuje pořádat jakékoli další akce).

Znovu obnovený fašank uspořádal v Lužicích Slovácký krúžek Lužice 17. února 2007. Čerpal spíše z tradic celého Slovácka a především tradice fašankových obchůzek. Proto fašankový průvod vedli tanečníci s šavlemi v čele s gazdou, kteří tančili původně obřadní kruhový tanec „pod šable“ za doprovodu místního „lužického štrajchu“ (trumpety, harmoniky a ozembuchu).

V průvodu však nesměli chybět ani kominíci, kteří přináší štěstí společně s beruškou, cikánky věštící budoucnost, babka schovávající pochutiny, maska smrti symbolizující zimu, nebo postavy „slaměných“ a medvěd. Průvodu se zúčastnilo i několik dětí z Dětského národopisného souboru Lužičánek.

Průvod vyšel ze Starého kvartýru do ulic U Vrchnice, Dvorní, Vinohrádky, Záhumenní a Velkomoravskou zpět na Starý kvartýr.

Členové chasy by rádi poděkovali všem, u kterých našli během obchůzky dveře otevřené se štědrým pohoštěním. Poděkování však také patří stárkům Jakubu Buchtovi a Ondřeji Maradovi, stárkám Lence Maradové a Pavle Krchnivé i nejmladšímu z mužáků Jiřímu Molnárovi za iniciaci a obnovení tohoto tradičního zvyku.

Je potřeba poděkovat i všem, kteří se na celém fašaňku podíleli, zvláště pak členům Muzejního spolku v Lužicích.

Velikonoce

Velikonočním pondělím vrcholí největší křesťanské svátky. Někdy začíná tento svátek taneční zábavou pořádanou již v neděli večer v sále sokolovny. Šohaji jsou oblečeni do plných svátečních krojů. Dívky mají oblečeny sváteční jupky a šátky.

V pondělí ráno se šohaji schází ve všedních krojích, v červenicích a plátěných košilích, aby obešli dívky s kocarem, asi 4 metry dlouhým a upleteným stárky, a vlastnoručně pletenými žilami po šlahačce. Za vyšlahaní dostává každý šohaj na svou žilu mašli. Na kocár upevňují dívky také mašle, někdy na naléhání šohajů i jiné drobnosti. Po obejítí domácích děvčat se šohaji vydávají i přes pole po svých frajířkách.

Božské srdce

Boží tělo bývá slaveno v Mikulčicích i za účasti krojovaných z Lužic. Naopak další významný křesťanský svátek, Božské srdce, se slaví v Lužicích. Slavnostní krojovaná mše vrcholí průvodem po obci s monstrancí, která je pozvedána na všechny čtyři světové strany. Slavnosti se naopak účastní i krojovaní z Mikulčic.

1. máj

V noci filipojakubské, v předvečer 1. května, staví šohaji všem dívkám z chasy, svým frajárkám a starostovi májky. Jsou to 7 až 9 metrů dlouhé opracované borovice se zachovanou třípatrovou korunkou ozdobenou mašlemi a kmenem zbaveným větví a kůry, které si šohaji dopředu připraví.

Hody

Největší akcí, kterou chasa v roce pořádá a nepochybně i největší událostí obce jsou hody slavené v nejbližší neděli od 5. července.Tento den je svátkem věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, kteří jsou také patrony lužického kostela.

Hodům předchází přes týden trvající velmi náročné práce. Je potřeba připravit a postavit máju, dlouhou od 35 do 40 m, složenou ze tří kmenů a korunky opatřené vlajkou a ozdobené mašlemi. Nachystat zelené, tj. konstrukci pokrytou zeleným listovím, která v parných červencových dnech vytváří příjemný chládek nad celým prostranstvím zeleného a další práce, které zaručí bezproblémový průběh celých hodů.

Slavnostní neděle je zahájena slavnostní krojovanou mší a odpoledne se šohaji a dívky oblečeni do svátečních krojů schází u některého ze stárků. Průvodem vyzvednou další stárky a společně nakonec zamíří pod zelené. Cestou je doprovází dechová hudba. Průvod je doprovázen také veselým vyvoláváním a jucháním chasy.

Pod zeleným je zábava zahájena společným verbuňkem šohajů. Brzy začnou přijíždět první přespolní krojovaní šohaji, které je nutné přivítat, zaznamenat jejich počet na máju a dopřát jim, aby si mohli před muzikou dát verbuňk.

Když přijedou všichni předpokládaní přespolní, stárci vyhlásí sólo, ve kterém tanečníci kupují svým tanečnicím kotilión a pohárek vína.

Obřadní tanec hošije ukončuje odpolední hodovou zábavu. Po ní se všichni hosté i muzikanti odeberou na večeři. Zpět se všichni vrací večer, aby se bavili na zábavě trvající do pozdních nočních hodin zpestřených o sólo.

V pondělí hodová zábava pokračuje opět průvodem od některého ze stárků tentokrát ke starostovi obce, se kterým se pak průvod společně vydá pod zelené. Pondělní zábava je věnována domácím, zvláště krojovaným mužákům. Program zábavy je podobný nedělnímu, tentokrát však bez přespolních krojovaných.

Úterní hodovou zábavu mají na starosti dívky. Šohaji dopoledne ve všedních krojích, třaslavice, zástěra a plátěná košile, obchází s dechovou hudbou obec, aby večer opět přišli na zábavu v připravených maskách s vtipnou scénkou.

Mezitím dívky v chlapeckých krojích řídí zábavu. Vítají přespolní dívky a chlapce oblečené do maškar nebo ženských krojů. Nad ránem hody končí.

Přespolní hody

Na přespolní hody, které na Podluží následují po Lužických, se lužická chasa vydává v neděli a v úterý. V neděli jedou krojovaní šohaji na voze taženým koňmi do místa konání hodů, v úterý naopak s koňmi na přespolní hody vyjíždí v chlapeckých krojích dívky.

Tradicí je začínat tyto cesty od „Liďáku“ (Hostinec Lidový dům, Lužice 433). S koňmi, také již tradičně, jede koňák Zdeňa Vojtíšek řečený Bloňdák.

Vinobraní

V roce 1991 bylo vinobraní obnoveno a navázalo na tradici pořádané od 20. let 20. století. Koná se vždy v sobotu v druhé půlce září na prostranství za Lidovým domem – „Liďákem“.
Začíná průvodem od některého ze stárků. Průvod, ve kterém je chasa oblečena do všedních krojů, chlapci s třaslavicemi, zástěrou a plátěnou košilí a dívky v červené sukni a všední kordulce, je doprovázen dechovou hudbou a mužáky v roli hotařů, kteří se vezou na voze taženém koňmi.

Součástí zábavy je zinscenovaná scénka „zarážání hory“. Hotaři s obecním policajtem přinesou připravenou horu ozdobenou láhví vína. Přečtou horenské právo a zarazí horu. Od této chvíle nesmí nikdo z pomyslného vinohradu, nahrazeného zavěšenými igelitovými pytlíky s ovocem, nic utrhnout, jinak jej hotaři lapí a odvedou do šatlavy, kde musí zaplatit příslušnou pokutu a vypít pohárek burčáku.

Oficiální zábava je ukončena ve chvíli, kdy se někdo ze zúčastněných pokusí horu ukrást.

Tančí, zpívá a pije se burčák do pozdních nočních hodin.

Horenské právo

Kdožkoliv cestú šeu, lebo jeu a do vinohradu nejsúca jeho pro hrozen, lebo cokoliv inšího rukú sáhu a lebo do vinohradu vkročiu, ten a takový o ruku a lebo nohu přijíti má. A esli by ceuým životem do greftů vstúpiu a z něho něco vzau a bude chytěný, hrduo ztratí a lebo sa s ním uděuá tak, jak suavný súd rozhodne.

Výjimku činí enom čuověk nemocný a lebo těhotná žena. Pakliže by čuověk nemocný lebo těhotná žena mimo horu šeu a lebo jeu a pro žízeň hroznů žádostiv byu, temu a takovej sa povoluje aby do vinohradu vešli a na hotařa třikrát zavouali. Majú mu žádost svoju ohuásit a hotař má takovým tři hrozny dat. Pakliže by sa hotařa nemohli dovouat, majú sami sobě tři hrozny utrhnút, ve vinohradě ich zjest, stupky z nich zahrabat a na kouek jeden groš dat.

Esli by čí sviňa, tela, lebo koza, jakékoliv inší dobytča a lebo kůň do hory vešli a od hotařa zajatí byli, ten má štyry groše pokuty zapuatit a škodu nahradit, za psa potom štyry groše zapuatit a škodu nahradit.

Hotaři mosá věrně vartovat a nic nikomu ve vinohradech ani hroznů, ani ovoce dom odnášat a dat. Každého koho ve vinohradě při kradení chytnú ať čuověk či hovado byuo, suavnému súdu předvést majú, nebo přísahu suožit majú.

Vinobraní děuat a hrozny brat nesmí nikdo spěš, než jak suavní úřadé, radé, horní, valná hromada kopáčů a chuapú starožitných ustanoví.

Tak byuo, jest a bude.

Sv. Mikuláš

Má podobu jako jinde, koná se v předvečer svátku sv. Mikuláše, 5. prosince, s tím rozdílem, že Mikuláše, anděla a čerty dělají převlečení šohaji a v maskách obchází děvčata, pro které mají sladkosti.

Štědrý večer

Neobyčejně svátečním je Štědrý večer, 24. prosince. Po půlnoční bohoslužbě obchází šohaji s koledou děvčata. Tentokrát však ne v krojích.

Beseda u cimbálu

V průběhu celého roka jsou pořádány častěji i méně často besedy u cimbálu. Nemají pevného data snad na jedinou výjimku, kterou je již tradiční Předhodová beseda u cimbálu konaná vždy v sobotu večer před hodama.

Besedy u cimbálu se mohou vztahovat k nejrůznějším příležitostem, např. Vánoční beseda u cimbálu.

Vždy jde o komponovaný program, ve kterém vystupují sólisti i skupiny zpěváků a tanečníků z Lužic, ale i přespolní hosté s programem, ve kterém se představuje tradiční lidová kultura, lidové písně a tance.