Za devatero řekami a devatero horami, no spíše za jednou Kyjovkou a kousek od kopce u Vrchnice, žila byla jedna mrňavá, ale uznalá Chasa. Její členové, lidé zlatí, to byl co kus to originál. Šohaji samý silák, dříč a hlava pomazaná a děvčice pěkné tak, že se z teho nejednomu přespolňákovi hlava zamotala. Tak tato Chasa si dlouhé roky jen tak spokojeně žila, na hody jezdila, všemožné slavnosti, besedy a plesy pořádala, občas nějakého šohaja či děvčicu provdala či oženila a nových členů vždy mezi sebe ráda přivítala.

Než se k ní čtrnáctého roku druhého milénia po Kristu dostal jeden velmi vzácný magický artefakt. Toto zařízení dokázalo nadpřirozenou silou ze sudu dostat lahodný nápoj ryšavé barvy a ještě ho ochladit tak, že jeho popíjení bylo v parném letním dnu převelmi osvěžující. I sloužilo zařízení první měsíce ku prospěchu všech, než přišla stará slepá vědma se svou ponurou věštbou. “Nebudeš dále moci darů Pípy užívat dokud na tuto kapka vody nabrané z moře Osudu nedopadne a ostré slunce na ni nezasvítí, sic by se ti hlava zatočila a obsah bachoru tvého na světlo by se prodral” tak pravila.

Zlá věštba to byla a nikdo si netroufal ji pokoušet. Sešla se tedy Chasa a vybrala ze svého středu ty nejstatečnější hrdiny, kteří by se vydali s Pípou na cestu do daleké Dalmácie. Byl mezi nimi čaroděj Magič Málokdystřízlivý, válečník Dyno Poránutvrdý, bard Bobr Bezslunceopálený, lesní druid Petr Ažmocpracovitý a mnozí další, celkem 17 neohrožených šohajů a děvčic. Společenstvo Pípy, tak si říkali.

Osedlali pět silných železných ořů a s úderem půlnoci vyrazili od místního rathausu k jihu vstříc novému dobrodružství. Cesta rychle ubíhala, koně hnány svými jezdci kupředu se předbíhali a uháněli, až se jim od kopyt kouřilo. Takto dorazilo společenstvo až do království Dalmacijského. Přivítáni však nebyli nikterak příjemně, poslední úsek cesty je totiž sužovala ohromná bouře a krupobití. Leč odolali hněvu větrného božstva a zdárně až k mořu dorazili. Bohužel ke splnění věštby bylo třeba nejen mořské vody, ale i slunečního svitu, nezbylo našim hrdinům než vyčkat lepšího počasí. Vyhlédli si ubytovnu, kde by mohli hlavu složit a usušit své mokré šaty, avšak majitelka nechtěla pranic slyšet o tom, že by jí zaplatili v českých groších, prý jen kunami je možno pohledávku uhradit.

Nu což, vydali se lovci do lesa na lov kun a celých 5 tuctů jich pochytali a živé v plážové torně majitelce ubikací přinesli. Zdatnější lovci byli za své snažení odměněni krásnými čistými pokoji v horních patrech domu, ti méně zdatní se museli spokojit jen s místností ukrytou hluboko ve sklepeních, která ze všeho nejvíce připomínala žalář či hladomornu.

Ani následujícího dne se slunce neukázalo a tak někteří šli lovit další kuny, jiní prozkoumávali okolí a zbytek jen posedával v krčmě, hrál roztodivné hry a poslouchal při tom písní a balad z úst bardových.

Teprve třetího dne přestalo pršet a na Pípu zasvítilo ostré slunce přímořské, a když poté z mokrých vlasů panny Magdalény dopadla slaná kapka na hladký povrch přístroje, byla kletba zrušena. Již se mohli všichni radovat z jejích darů aniž by se jim hlava zamotala nebo něco horšího stalo. Po tři dny na tom místě milá Chasa ještě zůstala a veselila se. Ve vodě se dovádělo, na sluníčku odpočívalo, dokonce se zorganizovala menší skupinka na lov bájného Krakena – obrovské mořské chobotnice. Ten však nechtěl s lovci ani za mák spolupracovat a uraženě odplul někam do hlubin.

A tak se Společenstvo slavně vrátilo domů ke Kyjovce a pod Vrchnicu. Každý zpět ke své rodině a řemeslu, které před výpravou vykonával. Dnes už by v nich člověk těžko hledal ty hrdiny z vyprávění. Ono se to, ale možná nakonec stalo úplně jinak. Inu legendám není radno příliš důvěřovat.

vypravěč a veršotepec Damba Lehcezapomnětlivý

Společenstvo Pípy

Pípa

Pózování v Drage

Podmořské selfie

Luxusní dopravní prostředek

CrossFit Team

Bájný Kraken

Tak a zase zpět (k povšimnutí tunning okna u řidiče)